Cesta z planiny džbánů do hlavního města Vietniane je dlouhá, ale my nikam nespěcháme, tak si dáváme na čas. Po cestě se stavujeme v Muang Khoun u asi 500 let starého Budhy. Je na něm, na chudákovi vidět, že už něco zažil. Stejně jako jeho okolí. Narozdíl od Vietnamu, nebylo v Laosu zakázáno bombardovat v blízkosti chrámů, takže to podle toho vypadá.
Po k rátké zastávce pokračujeme dál, opět přes hory, přes doly (mé zlaté parohy), prostě hezká cesta v klídečku, kterou zakončujeme někde před odbočkou na horší silnici (aspoň podle google maps). Tam si bereme guest house za 150kč. V jeho okolí nic moc zajímavýho neni, akorát křižovatka, benzinka a pár restaurací. Dáváme si pivo, co nám moc nechutná a jdeme spát. Probouzíme se do krásného slunečného rána, v budově vedle nás jsou lekce laoského tance pro dívky. Vypadá to dost zajímavě.
Plni energie tedy vyrážíme. Jak jsme rychle vyrazili, tak jsme taky hodně rychle zastavili. Asi po kilometru před náma vidíme dělníky bagrovat silnici. Prvních deset minut je celkem zábava na to koukat. Dva bagry a dva náklaďáky převážející hlínu sem a tam. Po dvaceti minutách už je to dost nuda a po půl hodině nás naštěstí pustí ject dál. Ujedeme ani ne dva kilometry a další stejná zastávka. Tentokrát bagry ani nevidíme, protože jsou daleko, takže nuda je hned. Navíc je před polednem, takže dost vedro. Naše celodenní zásoba vody nám po půl hodině čekání začíná docházet. Až k Mekongu to po téhle silnici máme 80km, jestli to takhle půjde dál, tak tam dorazíme za 3 dny. Čekáme tam celou hodinu, což už není nuda, ale pruda. Naštěstí dál už nás nic nezastavuje. Prvních asi 40km je strašná silnice. Na prach rozemletá hlína, takže zanedlouho jsme celí od prachu, včetně všech našich dutin. Zbytek až do města Paxan už celkem jde.
V Paxanu se jdeme podívat na Mekong a zkusit zjistit, jestli bychom se po Mekongu nedostali až do Vientiane. Zjišťujeme, že přes Mekong jedině do Thajska, kam zatím ještě nechcem. Kupuju si šroubovák, jako první část mého nářadí k motorce a Tonka mi omylem rozšlápne brejle. No nic jedeme dál. Z Paxanu do Vientiane vede hezká rovná asfaltová silnice. Tma nám šlape na paty, tak musíme rychle, protože ve tmě se blbě jezdí. 130km zvládáme snad jen s jednou krátkou přestávkou asi za 2,5 hodiny. Dojedeme do centra Vientiane a hledáme nějaký guest house. Po chvíli zjišťujeme, že to nebude vůbec jednoduchý. Jsme po celým dni na motorce už dost unavení, ale furt hledáme a nezdáváme to. Když už ani nevěříme, že najdem něco levnějšího, než za 300 Kč na noc, tak Tonka nachází za 150,-. Sice je to zaručeně nejzatuchlejší a nejšpinavější místo (bez oken), ve kterém jsme za celou cestu bydleli, ale musíme šetřit 🙂
Druhý den se opět potkáváme s Martou a Mihálem, jdeme na krátkou tůru po městě, podívat se na trh a trochu se přiopít. Nějak jsme uplně zapomněli, jak takový alkoholový opojení vlastně vypadá.
Následující (stejně jako předchozí) dopoledne věnujeme psaní reportu o Vietnamském jídle. To nám zabralo celkem dost času, ale jsme rádi, že jsme se k tomu konečně odhodlali.
Mně je od rána nějak divně, rýma, bolest hlavy. Tonka straší, že to nemusí být obyčejná rýma, ale něco horšího jako horečka dengue, malárie a já nevim co. Tak radši vyrážíme do party města Vang Vieng, asi 150km severně nad Vientiane.
