Nebýt jednoho kamaráda (díky Kubajz!), tak nás do La Drang Valley ani nenapadne jet. Jeho přání ale znělo jasně, přivézt mu větvičku z tohoto údolí. Koho válka ve Vietnamu moc nezajímá, ať dál ani nečte 🙂
Údolím La Drang se nazývá místo na němž se v průběhu 14.-18.listopadu 1965 odehrála první velká bitva mezi americkými jednotkami a příslušníky lidové armády Severního Vietnamu (Vietcong). Koho by zajímala Holywoodská verze toho, jak to tam vypadalo, nechť se podívá na film Údolí stínů. Když ho porovnám s tím, jak to údajně skutečně bylo, tak až na chybějící část z Landing Zone Albany, kde US přišli o dvakrát víc vojáků, než za celý film (na LZ X-Ray), tak to celkem sedí.
Všechno to tak nějak začalo tím, že příslušníci Vietcongu (VC) dvakrát napadli americký vojenský kemp u Pleime. Pro zajímavost, Pleime se nedá najít na google maps, některé vietnamské mapy ho mají zakreslené. Podařilo se mi z nějakých archivů najít GPS. Kemp byl po válce srovnán se zemí, stejně jsem se tam chtěl podívat, ale museli bychom si zajet asi 30km po fakt zlých silnicích, tak jsme se na to vykašlali.
Po útocích na Pleime se tedy armáda rozhodla, podívat se, co se skrývá v Chupong masivu (hora na kambodžské hranici) a poslala tedy na Landing Zone X-Ray (největší možné přistávací místo pro helikoptéry) výsadek 7. kavalerie (čety Alfa, Bravo, Charlie, Delta). Tento výsadek měl mít 450 mužů, jenže na Landing Zone se najednou vešlo pouze 8 helikoptér po deseti vojácích, pak se musela vrátit pro další do Pleime. Krátce po druhém výsadku vojáci U.S. Army zadrželi neozbrojeného vojáka Vietcongu, který jim sdělil, že v podzemních tunelech hory Chupong se skrývá přibližně 1600 vojáků Severního Vietnamu. Což v tu chvíli znamenalo desetinásobnou převahu. Pár minut na to se ozvaly první výstřely.
No na to, jak to celé probíhalo je asi nejlepší se podívat na ten film. Co ve filmu ale není vidět a přišlo mi zajímavé, je třeba to, že mezi přistáním vrtulníku se zásobováním municí/vodou byly jenom 60ti vteřinové pauzy mezi střelbou (z americké strany pochopitelně) a dělostřelectvem, takže se vrtulníky musely dost přesně trefit do této časové skulinky, aby je nesejmula střela z artilerie. Taky tam není vidět, kde ty artielrie byly. Byly na Firebase Falcon, který jsme s Tonkou navštívili. Tahle Firebase je v uplně jiném údolí a od Chupong masivu (potažmo La Drang) vzdálená 8 kilometrů, takže ten kopec není vůbec vidět. Musí být hrozně zvláštní pálit bomby 8km daleko a ani nevidět kam. Co ve filmu také není vidět, je, jak už jsem zmiňoval, druhá část bitvy. Ve filmu všechno skončí šťastně tím, že Amerika vyhraje s 79 padlými muži na své straně a zhruba 1000 muži na straně Severního Vietnamu. V druhé části bitvy u Landing Zone Alabama (kde jsme byli) Amerika dostane dost na prdel. Nicméně v televizi se to stejně potom oznámí jako “velmi krvavá bitva, přesto ale obrovský úspěch”. Oni totiž američtí vysocí důstojníci nevěděli, jak úspěšnost této války měřit, tak si na to vymysleli “body count”. Neboli, dá se říct, poměr mezi zabitými vojáky US a Vietcongu. V tom jsou US v bitvě u La Drang ve výhodě zhruba 12:1. Nicméně tomu se sám Ho Chi Minh vysmál, protože s rychlostí Vietnamské multiplikace a množstvím vojáků se US může jít rovnou zahrabat. Tenhle způsob měření úspěchu ve válce se moc nelíbil ani americké veřenosti, především všem manželkám vojáků, jimž armáda místo manžela vrátila sebevražednou trosku, mrzáka, případně urnu. Pro zajímavost nejmladšímu americkému vojákovi, který položil život ve vietnamské válce bylo 16 let. Taky jsem nevěděl, jak je to možný, než mi to jeden člověk z Hawaie vysvětlil. Prý mu rodiče podepsali reverz na to, že jim nevadí, když syna zabijou ve válce 🙂 Ten človíček (kterého jsme potkali v Hoi An a bylo mu tak 60+ let) pracoval jako mariňák na lodi, která do US odvážela mrtvý vojáky. Pak tam taky není vidět například to, že Herrickova oddělená četa Charlie byla vzdálená od zbytku vojáků jenom asi 150 metrů, ale byla tam tak silná palba, že se pro ně neodvážili celou noc dojít.
A ještě jedna zajímavost, co není vidět ve filmu. Herec, co hrál generála na straně Vietcongu byl pak ve Vietnamu obžalován z vlastizrady a měsíce ho tahali po soudech, než ho Bushova administrativat dostala do US jako emigranta. A ještě maličkost, co jsem zaslechl v nějakém rozhovoru s vietnamskou stranou. Vietnamci byli prý dost překvapeni vrtulníky, v kterých američané přiletěli. Ona to byla jejich nová taktika, vozit veškerou výbavu a vojáky až na místo ve vrtulnících. Prý si nejdřív mysleli, že slyší nějaké velké traktory.
Nicméně zpátky do La Drang. Den předtím, než na tohle místo chceme vyrazit. Si o něm chci ještě něco zjistit. Třeba co konkrétně navštívit, přečíst si nějakou recenzi od někoho, kdo tam byl, nebo jestli je vůbec bezpečný tam ject. No, nenašel jsem naprosto žádnou recenzi nikde. Jen jedno video od někoho, kdo ani pořádně nevěděl, kde je a dostal se tam s nějakým vietnamským průvodcem a povolením ke vstupu. Jak jsem totiž zjistil, tak celá ta oblast krom toho, že je to pohraniční území, tak je to navíc ještě vojenská základna. Komunisti mají do dneška v Chupongu kasárny, sklady a nějaký velín. Na tom místě se rozhodně ani nedá čekat nějaký památník, protože Severní Vietnam tu bitvu prohrál, takže si jí určitě připomínat nijak nechce. Čim víc se o tom místě snažím něco dozvědět, tím víc se dozvídám, že bychom tam neměli jezdit, minimálně ne na vlastní pěst. No, nebudem si kazit výlet a prostě tam pojedem 🙂
Vyrážíme asi v 10 ráno. Do prvního cíle, což je pozice dělostřelectva máme z Ayun Pa, místa, kde jsme nocovali, před sebou asi 130km. Prvních 100km je v pohodě, celou dobu po silnici. Zbylých 30 je čim dál tim horších, rozbitý asfalt, pak cesta bez asfaltu a pak už jen cesta po naprach rodrcené hlíně. Viděli jsme konečně taky dva stánky, kde prodávali psí maso, normálně tam měli položenýho tak dvacetikilového staženýho psa i s hlavou, zubama… Tonka z toho byla trochu rozhozená. Čim víc se přibližujem, tim víc jsme taky nervózní, protože nevíme, co nás tam vlastně čeká. Pár kilometrů před první zastávkou, což je Firebase Falcon míjíme dva malé kluky na motorce. Stejný, jaých potkáváme mraky po celém Vietnamu, jenže vteřinu po tom, co je mineme (a oni se nám vyhýbají přes díru v cestě), tak Tonka křičí, že spadnuli z motorky. Já bych si toho ani nevšimnul. Nejeli nijak rychle, sotva 10km/h. Otáčíme se a jedeme se na ně podívat, jestli se jim něco nesetalo. Oba dva jsou hrozně odření, řidičovi je tak 10 a spolujezdci tak 8. Jeden má sedřený celý nárt a druhý doslova díru v koleni. Nejsou to malý oděrky, jsou to fakt ošklivý rány, navíc plný štěrku a prachu z tý hnusný cesty, po který jsme jeli. Dřív, než stihneme vyndat lékárničku, tak kluci už jsou zase na motorce a že OK, že jedou dál. A my že to teda ne, že jim to aspoň vyčistíme. Klukovi se sedřenym nártem sundavam gumovou pantofli, má sám o sobě tak špinavou nohu, že to ani neni možný. Přímo do rány mu zarazim alkoholovej ubrousek a kluk ani necekne, já bych se teda asi zbláznil. Chvíli se o něco snažim, ale rozhodně nemáme dost materiálu na to, abychom oběma nějak pomohli. Navíc oba kluci vypadaj, že je spíš otravujeme a zdržujeme a že by radši jeli dál. Asi nějakej drsnej oddíl. Do toho jsme uprostřed polí, kde se nehne vzduch, je lehce po poledni a na slunci neskutečná výheň. Je mi jich dost líto, protože v tý oblasti všude okolo to vypadalo dost chudě, zanedbaně a opuštěně. Nemyslim si, že jim to někdo potom ošetřil.
Tenhle zážitek nám moc morálky nepřidal, ale jedeme dál. Cestou potkáváme velkou ceduli s hromadou textu, bohužel celá vietnamsky. Vedle toho menší cedule, kde je napsáno, že jsme v pohraniční oblasti. Po dalším asi kilometru zastavujeme a dál jdeme pěšky, protože motorka velikosti skůtru s dvěma lidma a dvěma krosnama není moc dělaná na terén. Okolní prostředí vypadá skuteně nehostinně, korunu tomu nasadí spáleniště, kde ještě dohořívá pár stromů. Tonka mi znovu opakuje, ať nescházim z vyšlapaný cesty, ať nešlápnu na minu. Já bych to teda bral spíš jako osud, kdyby se mi tohle stalo po 50ti letech od doby, kdy jí tam někdo dal, ale má pravdu, holka. Čety si většinou obminovaly svoje území, aby slyšely, když se někdo blíží. Dojdeme až k malému údolí, kde stojí jeden dům, prakticky přesně na místě souřadnic, kde by to místo mělo být. Mě se nechce moc jít dál. Je to tak odlehlé místo a tak odlehlý dům (nedá se tam dostat ani autem), že bych se nedivil, kdyby tam třeba pěstovali trávu, nebo dělali jiný věci, co by člověk neměl nebo nechtěl vidět. Jsem z toho místa už trochu paranoidní.
Jedeme tedy dál. Potkáváme pár malých baráčků. V celém Vietnamu se na nás lidi smějou, děti křičí “hello!” mávají, a tak… Tady ale uplně ne, spíš na nás naprosto nechápavě koukají s výrazem jako “jak se sem sakra tyhle lidi dostali”?. Navíc vietnamci, které vídáme jsou uplně černí, jak z afriky. Je to z toho, že celé dny tráví na polích. Mimochodem ve Vietnamu (stejně jako třeba v Indii) je in být co nejvíc světlý, přesně naopak, než je to u nás. Míjíme nějakou rozestavěnou budovu obehnanou ostnatým drátem, která není zakreslená v googlemaps a po chvíli dorážíme přesně na souřadnice Landing Zone Albany. To je to místo, na které poslal poručík Payne svojí četu kompletně bez krytí dělostřelectvem nebo letectvem a bez možnosti obstarat si jakoukoliv posilu. Výsledek byl 155 mrtvých (z toho 50 během prvních asi 2 minut). Hromada vojáků tam umřela taky proto, že se promíchali s vietnamcema a vlastní letadla na ně potom házely napalm. To místo je teď klidný kaučukový háj, přímo na souřadnicích je jakýsi malý rozpadlý baráček se studnout. Každopádně když víte, co se tam dělo, tak by se tam atmosféra dala doslova krájet. Nejhorší je ten Chupong masif, je to obrovská zarostlá hora a furt máte pocit, že vás z ní někdo sleduje (a možná že skutečně sledoval).
Potom vyrážíme na LZ X-Ray, což je právě ta nejznámější přistávací plocha v jejimž okolí umřelo kolem 1000 lidí. Tu teda nakonec asi o 300 metrů míjíme, což jsem zjistil až doma, ale představu, jak to tam vypadalo máme dobrou. Tonka chce ještě něco fotit, já se fotkám snažím vyhnout, protože vzpomínám na jeden dokument o čechovi v Singapuru, co si fotil motýly někde v přírodě a pak ho zavřeli na x tejdnů do vazby pro podezření ze špionáže (protože to bylo u nějaký letecký základny). Zároveň taky koukám na hodiny, které ukazují 4 odpoledne. Tma bývá v 6, my jsme od místa, kam chceme doject minimálně 3 hodiny cesty a cestovat po tmě je peklo, jednak nám motorka moc nesvítí a druhak je v noci na silnici strašný množství neosvětlenejch předmětů. Další věc je, že nevíme, jestli budeme moct project přes silnici, kterou potřebujeme. Jak jsme totiž byli 2 dny zpátky v mini kempu u Can Tho, tak jsme tam potkali Holanďana, který prý po cestě poznal pár, který chtěl ject po přesně té samé cestě (na kolech), ale po 30ti kilometrech je zastavili vojáci a řekli jim, že dál ject nemohou. Tak se chudáci museli vracet 30km po stejné cestě zase zpátky. A že je to fakt ošklivá cesta, prašná, po které se dá ject nejrychleji tak 20km/h. Tenhle příběh se z ničehonic stává mojí akutní noční můrou, protože kdybychom se museli vracet stejnou cestou, tak bychom se do civilizace dostali tak o půlnoci. Původně jsme tedy měli plán, že bychom někde v údolí La Drang přespali, ale jak jsem to tam potom viděl, tak bych na to odvahu asi neměl :)) Nakonec je teda cesta docela v pohodě. Projíždíme krásnými kaučukovými háji a do civilizace se dostáváme se setměním. První levný hotel, co jsme našli je nějaký šílený Karaoke bar, kde zrovna probíhá nějaká oslava. Takže hudba šíleně nahlas a do toho ječící vietnamci. Docela sranda.
Po tom, co i poslední vojáci z druhé kavalerie opustili místo, tak američani pokračovali v “kobercovém bombardování”, takže komplet celý ten masiv a jeho okolí 5 dní v kuse bombardovali.