Tak náš výlet do Da Latu začíná tím, že někde na okraji Saigonu nás zastavuje příslušník policie. Vjeli jsme mu přímo do rány, takže jsem se mu ani nestihl vyhnout, jako jindy. Už když nás zastavoval, tak jsme viděli skupinu jiných turistů balit nějaký dokumenty a odjíždět. Celý se to seběhlo hrozně rychle. Máme slézt z motorky a já mám jít stranou za ním. Chce po mě řidičák, tak mu dávám mezinárodní, který jsem si opatřil v ČR (dále jen IDP).
Na magistrátě nevěděli, jestli mi dát IDP podle Ženevské nebo Vídeňské úmluvy. Že prý Vietnam nemají v systému. Nechávám si tedy vystavit oba. To zaselo první semínko pochybností. Před odletem jsem si na různých fórech četl, jak to s těmi řidičáky někde jsem našel, že ve Vietnamu prostě IDP platí. Když jsem si ale dál (už ve Vietnamu) zjišťoval něco například o přechodu hranic z Vietnamu do Laosu, tak tam dost lidí odkazovalo na to, že Vietnam není signatářem žádné úmluvy o IDP a že v případě, že mě zastaví a já nemám vietnamský ŘP, tak je policie oprávněna mi zabavit motorku na dobu 30 dní. To bylo shodou okolností asi 2 dny před tím, než nás fakt zastavili. No a pak jsem si vzpomněl taky na Rakušana, kterého jsme potkali na Phu Quoc, který říkal, že čeká na vystavení Vietnamského ŘP. Tohle všechno mě tak nějak přesvědčilo o tom, že IDP ve Vietnamu prostě neplatí.
Policajt teda kouká na moje řidičáky a rovnou mi řiká, že tyhle ve Vietnamu neplatí a že jestli nemam Vietnamský ŘP, tak nám zabaví motorku. Demonstrativně jde k motorce, vytáhne z ní klíče a strčí si je do kapsy (prý tohle dělají často, takže poučení pro příště, vytáhnout klíčky). Tuhle komedii má naučenou evidentně fakt dobře, nepochybuju o tom, že přijde na řadu vyjednávání o ceně. Přišlo, ukazuje na prstech, že po mě chce 5 milionů dongů (cca 5.500,- Kč), krom toho, že nikdo normální (včetně turistů) u sebe tolik peněz určitě nemá, tak já mu je ani nechci dát. Řikám, že tolik nemam. Příslušník tedy začne, že mu můžu dát třeba dolary. Bohužel těch mám v peněžence asi 250, to se nesmí dozvědět. Tonka to zbystří a stihne mi je vytáhnout z peněženky bez toho, aby si toho policajt všimnul. Vytáhla i český peníze a kreditky, šikovná holka. Zustaly tam jenom dongy, kterých tam ale stejně bylo asi za 1500,- Kč. Bere mi je všechny a řiká, ať si jdu někam vybrat z bankomatu. Ukazuju mu peněženku v které neni vůbec nic. Něco zažbrblá, vrátí mi klíče a zavelí, ať vypadneme.
Krom toho, že 1500,- jsou asi tak 2-3 dny z našeho rozpočtu, tak na Vietnamský poměry to je sakra hodně peněz. Tolik peněz jsem policajtům v ČR nezaplatil ani za poslední 3 roky a to porušuju předpisy prakticky neustále. Dost mi to kazí zbytek dne. O to víc jsem naštvanej, když později zjišťuju, že s účinností od 1.1.2015 podepsal Vietnam úmluvu o Vídeňské IDP už v létě 2014. Což tedy znamená, že ten policajt nás doslova okradl. Nadávám především sám sobě, že jsem si to pořádně nezjistil dřív. Kdyby to tedy někoho zajímalo, tak tady je důkaz, že Vietnam je signatářem: https://treaties.un.org/Pages/ViewDetailsIII.aspx?src=TREATY&mtdsg_no=XI-B-19&chapter=11&Temp=mtdsg3&lang=en. Kdyby byl příslušník nějaký neodbytný, tak je taky dobré začít mluvit o ambasádě. Mají prý nařízeno, že nesmějí dělat mezinárodní ostudu kvuli turismu, takže tohle by na ně mělo zabrat, což jsem taky nevěděl.
S další zkušeností tedy pokračujeme dál do Da Latu, což je 300km daleko. Zastavujeme na dvě větší a dvě menší zastávky. V polovině cesty potkáváme první kopeček za celou cestu (Z ostrova Phu Quoc až sem) a já žertuju “hele hory!”. To ještě netuším, že za chvíli se octneme zhruba v 800m nad mořem, kde je trochu chladněji. Ze zvědavosti teda zjišťuju, jak vysoko je Da Lat. K mému překvapení 1500 m.n.m! Do Da Latu dojíždíme asi v 8-9 večer, značně vyčerpáni. Už máme zamluvený pokoj v hostelu jménem Coca, kde na nás čekají přátelé z ČR (Čau Mihale s Martou!).
Tak tedy Da Lat. Dovolím si ocitovat Lonely Planet. Da Lat je alterego Vietnamu, počasí není tropicky horké, ale jarně chladné. ve městě nestojí drsná socialistická architektura, ale elegantní francouzské koloniální vily a na polích v okolí neroste rýže, ale jahody a květiny. První sem přišli Francouzi, kteří prchali před horkem Saigonu. Nechali za sebou nejen své prázdninové domy, ale také atmosféru evropského města. Dalat je pro domácí turisty velkým lákadlem. Je to Le Petit Paris, hlavní město svatebních cest a Město věčného jara (denní teploty mezi 15-24°C). Za vietnamské války byl Dalat tichou dohodou rozdělen mezi všechny zúčastněné strany. Zatímco jihovitnamští vojáci absolvovali výcvik v městské vojenské akademii a bohatí důstojníci saigonského režimu odpočívali ve svých vilách, soudruzi z Vietcongu dělali nedaleko přesně totéž (také ve vilách). Dne 3. dubna 1975 Dalat bez boje padl do rukou Severu.
Tady mezi fotkami cesta do a z Da Latu a návštěva botanické zahrady (která nás tedy nijak extra nenadchla).
Dále jsme navštívili Crazy House. Což je surrealistický výtvor nějaké vietnamské umělkyně. V socialistické společnosti podobné výstřelky většinou nemají moc prostoru, ale tahle měla to štěstí, že její tatínek byl nějaký vietnamský ex-prezident, či cosi.. Crazy House se staví už od roku 1992. Když jsme tam byli, tak jsem měl depresi z toho, že je pod mrakem a asi jenom 20°C, tak mě to ani moc nebavilo.
No a pak jsme navštívili taky 100 roofs restaurant. Na první pohled má s Crazy Housem něco společného (nevím, jestli tam skutečně nějaká spojitost je), ale vypadalo to jako Crazy House zkombinovaný s kavárnou. I když jsem po různých schodištích šel asi 3x, stejně bych nedokázal říct, kolik pater to skutečně mělo. Na každé stěně jiný výbuch dekorací. Čim blíž jste, tim víc jich můžete vidět. Jenom prohlídnout si všechno by byla práce na několik večerů. Bylo tam několik sedících lidí, ale mezi tím vším byli sotva vidět. Stropy byly celkem nízké, občas někde trčely nějaké ostré hrany. Někde to působilo trochu klaustrofobicky, rozhodně by mě bavilo hrát tam třeba na shovávanou. Bohužel jsem tam neudělal moc fotek, takže se tam asi budete muset zajít podívat.
