Ostrov Phu Quoc
Phu Quoc je největší Vietnamský ostrov, dříve to byla spíše taková nezajímavá díra, dnes se stává středem zájmu turistů. Vyniká především produkcí výborného pepře a rybí omáčky. Taky tam žije nějaká odrůda plemene ridgeback (Tonko, jak se to píše??), která má pruh na zádech a modrý jazyk.
Takže tedy v neděli ráno vyrážíme shánět loď, která nás dostane na ostrov. Necháme se polapit hned od prvního nahaněče (chyba), který nás přesvědčuje, že na ostrov si můžeme koupit lístky v kanceláři jako cestující, ale motorku tam nedostaneme. Jako důkaz nám slečna v nějaký cestovce vedle říká, že jedině bez motorky (asi byla jeho komplic), že s motorkou jedině z Ha Tien (který je asi 150km daleko). Má v ruce lístky, který nám rovnou dává. My dva s motorkou za cca 1300,- Kč. Máme malej problém, že u sebe nemáme dostatek hotovosti, tak mu vysvětluju, že musíme do bankomatu. On nám lístky nechává a že se teda sejdeme na stejnym místě za půl hodiny (tady to začíná smrdět). U bankomatu k nám přiběhne další člověk, jestli nechceme lístky na ostrov. Kolik? Ptáme se zvídavě. U tohodle člověka by to bylo jen za 1100,- cca. Život je boj, ten první člověk, co nám už lístky dal se s tim bude muset smířit, tenhle je levnější. Když se sejdeme všichni (původní prodejce, novej prodejce a my s motorkou), tak se na sebe ti dva chvíli dost mračej a trochu handrkujou, nakonec se ale domluvěj, že jednomu zaplatíme lístky za cestující a druhýmu za motorku. Stejně nás trochu okradli, ale ne moc.
Takže pokud někdy pojedete na ostrov Phu Quoc se svojí vlastní motorkou z města Rach Gia, kupte si lístky přímo v kanceláři SuperDong (tak se jmenuje ta loď) a vyjde vás to na zhruba 940,- Kč (2x 380 za lidi + 180 za motorku).
Já trochu stresuju, protože se bojim, kde skončí motorka, Tonka to ale všechno vyřeší a je klid 🙂 Sedíme v prvnim patře dvoupatrový lodi kde hrajou vietnamský písničky a je tam asi tak 12°C, mě to ani nevadí. Z toho shánění lístků a boardingu v pravý poledne mám docela úžeh. Tonka je navlečená jak kdybychom byli v Praze, ale stejně jí je zima. Cesta 250km trvá asi 2,5 hodiny, takže ta loď jede fakt rychle.
Po opuštění přístavu na ostrově hned první, co nás fakt překvapuje je totální absence lidí. Aspoň v porovnání s pevninou na tom ostrově není prakticky nikdo, na silnicích, v ulicích, nikde. Až když se dostáváme do hlavního města Dương Đông, tak se zdá, že na ostrově skutečně nechcípnul pes, ale stejně to rozhodně nejde nazvat přeplněným turistickým letoviskem. Dáváme si večeři ve vegetariánské restauraci a jdeme shánět hotel. Chtěli bychom být v bungalowu někde na pláži, tak jako na Koh Phanganu v Thajsku. To se nám rychle nedaří najít, tak jedeme do prvního guest house, co najdeme v Lonely Planet. Z toho se nakonec vyklube skvělé místo, přesně podle našich představ, jen bohužel trochu drahé. Za dormitory (sdílený pokoj s dalšími 2ma lidmi) dáváme dohromady 20$ za noc.
Druhý den se tedy snažím cenu trochu ukecat s tím, že tam zůstaneme ještě 4 noci, ale nedaří se mi to. Nedivím se, v podstatě hned, jak jsme zmizeli, dostal naši postel někdo jiný. Lidi se tam točili dost rychle. Našli jsme si jiný guest house v podstatě za rohem za 15$ na noc, je to sice malá úspora, ale za ty 4 dny to jsou asi 4 stovky a pro nás se vlastně nic nemění, protože stejně každý večer chodíme pít tam. Je tam fakt super atmosféra, spousta mladých lidí převážně z Anglie (včetně majitele), US, Austrálie, jedna holka z Litvy, jeden Španělo-vietnamec…
V úterý: se jen tak projíždíme po ostrově a navštěvujeme místní vězení (Coconut tree prison). To bylo postaveno v letech 1949-1950 francouzskými kolonizátory a sloužilo především k věznění (a mučení) lidí ohrožujících francouzskou koloniální správu. Když Indočínská válka skončila a francouzi vypadli, tak byli vězni propuštěni (na základě Ženevské úmluvy). Nicméně hned na to začla Americká válka ve Vietnamu, takže Američané s jižnim Vietnamem tohle vězení předělali a dál v něm potom věznili (a mučili) zajatce Vietkongu (komunisty,vojáky a stoupence severního Vietnamu). Dneska je vězení jako Vietnamská národní památka. K fotkám asi není co dodat, jen možná to, že jsem rád, že jsem to nezažil.
Ve středu.: objíždíme celou severní část ostrova, dohromady najedeme asi 100km. Potkáváme krásný a totálně opuštěný místa. Tenhle ostrov je prozatím takový ráj na zemi, protože tu skutečně nikde nikdo neni. Žádný ruch, žádní turisti, lehátka, dotěrní nahaněči, odpadky, prostě nic. Bohužel, nebude to ale dlouho trvat, celý ostrov je posetý vytyčenými parcelami, kde se buď už staví, nebo stavět začíná. Obrovské vily, hotely, resorty, všude po celém ostrově. Stavějí se i nové silnice, rozvádí se optické kabely a prostě buduje se celá infrastruktura, takže bych se nedivil, kdyby se za 5 let na tom ostrově vystřídalo za sezonu desetinásobný množství turistů, než teď.
Všechny fotky nejsou z jednoho dne, nechtělo se mi to třídit.
Ve čtvrtek: jsme chtěli navštívit továrnu na rybí omáčku (údajně ve světě dost vyhlášenou), leč zrovna tam něco rekonstruovali, tak nás tam nepustili. Taky jsme se chtěli podívat na dřevěný mosty na severní části ostrova, ale ty jsme nějak nenašli, spíš jsme je ani moc nehledali, protože jsme se hrozně těšili do Vinpearl Landu, což je aquapark, Lunapark, gamecenter a aquarium v jednom, pak je tam ještě obří svítící fontána a možná ještě něco, co jsme ani neviděli. Opět, celej waterpark jsme měli prakticky jenom pro sebe, nikde žádná fronta nikdy, ani jednou. To, že tam je tak málo lidí, má ale i svoje nevýhody. Provozovatelům se to evidentně nezaplatí, takže některé atrakce pouští jenom v určitých hodinách.
