Tak tedy motorku máme a vyrážíme. Opět jsme se probudili nějak pozdě, takže z Ho Chi Minh vyjíždíme asi ve dvě odpoledne. Jak už jsem psal v dílu o motorce, tak na okraji Saigonu se nám přetrhlo spojkové lanko. Není to nic, co bych mohl tomu člověku, co nám ji prodal vyčítat, to se prostě stane. I když u 14 měsíců starý motorky bych to čekal o něco později. Utrhnul se naletovanej váleček na konci lanka, pravděpodobně vlivem oxidace, čili kvalita zpracování = shit. Naštěstí šikovnej človíček nám to opraví a o necelou hodinu pozdějc jedeme dál. Trochu se motáme a bloudíme, než se na vietnamských cestách zorientujeme. Například motorky tu nesmí na velkou dálnici. Z mapy se ale blbě poznává, která to vlastně je.
Taky poznáváme vietnamskou dopravu. Z Indie jsme zvyklí na ledasco, ale tohle je teda celkem mazec. Konkrétně v tý Indii je provoz celkem zmatenej, ale když se v něm chvíli pohybujete, tak zjistíte, že má určitá nepsaná pravidla. Například hierarchie řízená podle velikosti auta + krávy s absolutní předností, upozornění klaksonem během předjíždění, v noci se nestávalo tolik, že byste potkávali kompletně neosvětlený auta nebo motorky a tak podobně. Prostě věděli jste plus-minus co čekat. Tady je to ale mnohem horší 🙂 Takhle třeba vypadá jedna křižovatka mezi dvěma městy.
Je to prostě totální blázinec a motorek je tu mnohem víc než v tý Indii. Často se třeba stává, že na silnici, kde je jeden pruh v obou směrech jízdy se někdo rozhodne odbočit na vedlejší silnici tak, že prostě vjede do protisměru a odbočí, přestože v tom protisměru jede x dalších motorek. No dobře, na tohle si za chvilku zvyknete, takže když vidíte křižovatku, tak už zkoušíte předvídat, kdo vám tam vjede. Na co si ale nikdy nezvyknete je, že se tohle děje i všude jinde, kdy někdo chce odbočit třeba ke stánku s nudlema nebo pozdravit souseda. Přijde mi to jako trochu mortálnější verze hry Excitebike, buď se strefíte mezi dvě překážky, nebo ne 🙂 Často se taky stává, že někdo vjíždí z (očividně) vedlejší silnice na hlavní bez toho, aby se vůbec podíval, jestli něco nejede. To často s oblibou dělaj především holky, ideálně, když při tom mají na hlavě širokej klobouk, roušku (s tou tu jezdí většina holek), sluneční brýle a u ucha iPhone.
No nic, první větší cestu (~70km), která končí ve městě Mỹ Tho máme za sebou. Na předměstí si dáváme výborný Pho Ga a Pho Ca (kurecí a rybí vyvar), ve městě pak skvělou zmrzlinu. V centru tichého městečka nacházíme zašlou ceduli “hotel”, kde se za asi 270kč/noc necháváme ubytovat. Mỹ Tho leží na deltě Mekongu a Tonka ho za každou cenu potřebuje vidět, takže ještě v noci se jdeme podívat na Mekong. V tý tmě ani není vidět, jak je hnědej a špinavej od bahna.
Další den vyrážíme do Rach Gia. Hned za Mỹ Tho přejíždíme most přes Mekong, co má asi 1,5km a je, odhaduju, tak 80m nad hladinou. Uchváceni pohledem se nemůžeme vynadívat, asi nejsme jediní, protože kousek před náma je zúžení do jednoho pruhu. Všímám si ho celkem na poslední chvíli a poprvé zkoušim, jak špatně naše motorka brzdí. Já naštěstí dobržďuju, dvě slečny na motorce před náma ale to štěstí nemaj a napálej to do SUV před nima. Evidentně se jim nic nestalo, tak je rovnou předjíždim a jedem dál. Jedeme celý den. S každym kilometrem je úzký tvrdý sedlo míň a míň pohodlný. Z Mỹ Tho do Rach Gia, kde je přístav pro trajekty na ostrov Phu Quoc to je asi 230km. Vietnamskej kilometr vzdálenosti se ale vůbec nedá srovnat s tim českym kilometrem, co se rychlosti přesunu týče. Před setměním zastavujeme na jídlo u nějaké chatrče s verandou, plastovými židlemi, houpacími sítěmi a střechou vyrobenou z palmových listů. Stejnou, kterých jsme za posledních pár hodin viděli několik. Objednáváme si Ca Phe Da a Ca Phe Sua Da (jedno černý ice cafe a to samý ale s kondenzovaným mlékem). Obsluha, což je starší vietnamec neumí ani slovo anglicky, na což už jsme si celkem zvykli a nijak nás to nevzrušuje. Za chvíli nás ale odtáhne od stolečku pro hosty ke stolu, kde sedí další asi 4 vietnamci a pijeme s nima jakousi pálenku, jíme rýži a mušle opečené na improvizovaném plynovém grilu. Dávám jim na oplátku ochutnat českou hruškovici, která jim evidentně moc nejede. Snažíme se překonávat jazykovou bariéru, ale moc to nejde. I tak to ale byl zatím nejpříjemnější zážitek, jaký jsme tu měli. Nakažen vší tou uprchlickou hysterií, která panuje (zejména v ČR, která stejně nikoho nezajímá a nikdo do ní nechce) mi tenhle akt pohostinosti přišel až skoro neuvěřitelný. V tom smyslu, že když bych si představil jakoukoliv českou vesnickou hospodu, kam přijde cizinec z totálně jiný kultury… No, představte si sami, jak by se k němu asi chovali :)) Velice rádi bychom se zdrželi, ale jednak bych měl brzo 3 promile a druhak je za chvíli tma a před náma ještě 80km.
Slunce zapadlo a my jsme furt na cestě, před náma je ještě asi 30km. Zastavujem a já se snažím vyčistit plexisklo na helmě, který je tak poškrábaný a umaštěný, že přes něj vidim úplnou tužku. Bez plexiskla to zase nejde, protože na silních poletuje tolik hmyzu, že kdybych na dva kilometry otevřel pusu, tak nepotřebuju ani večeřet. Motorka navíc svítí dost málo, takže jedem pomalinku. Po chvíli mě předjíždí menší dodávka, která před sebou naopak tlačí tolik světla, že jsem si to ani nedovedl představit, pověsili jsme se tedy za ní a jedem si stejně, jako ve dne furt 50-60km/h. Jedu zhruba 50 metrů za ní tak, abych viděl, ale abych zároveň stihnul zabrzdit, kdyby něco… Kilometry ubíhaj. Už jsme skoro tam, když v tom se v jedný vesnici od krajnice rozjede malej vietnamec na malym skůtru (bez světel) s tim, že se otočí a vjede přímo mezi nás a tu dodávku, za kterou jedem. Zadní kolo mam ve smyku, přednim se snažím brzdit, ale moc to nejde. V minimální rychlosti, ale narážíme do něj. Padáme na zem, ale než mi stihne dojít, co se stalo, tak oba zase stojíme. Tonka se mě ptá, jestli se mi něco nestalo, což značí, že jí evidentně ne. Zvedám se, kontroluju motorku, pak sebe, pak vietnamce, ten se směje od ucha k uchu, takže všechno asi dobrý. Tak jedem dál. Pak mi to vrtá hlavou… Kdyby se rozjel o dvě vteřiny dřív, tak ho převálcuje ta dodávka před náma, vůbec se nepodíval, prostě se rozjel a bylo to 🙂 Potom jsem se dozvěděl, že vietnamci rádi jezděj v noci nalitý :))
Chvíli na to dorážíme do Rach Gia, bookujeme hotel přes aplikaci Agoda (doporučuju) a jdeme bydlet. Po tom, co si trochu odpočineme, dáváme jídlo v místní restauraci (kde jsem si omylem objednal žábu) a jdeme spát.
