Do Kambodží je to z Chiang Mai nejrychlejší cestou asi tak 900km. Cesta by to měla být hezká, takže by neměl být problém ji rozdělit na 3 dny, kdy každý den ujedeme kolem 300km.

1.Den je tak trochu den blbec. Začíná tím, že v poledne jedu vyzvednout motorku ze servisu. Vykrvácím tam 1400,- Kč, což na generálku motoru není tolik, ale pro náš rozpočet furt celkem dost. Jedu to project, něco klepe v motoru, ale jinak motorka jede fakt skvěle, kopec nekopec, jede jak drak. Jedu naložit Tonku do guest house a vyrážíme. Po pár kilometrech zjišťujem, že jsme někdy ztratili střed našeho štěstí. To je ten plastový zlatý amulet, co máme vzadu na motorce. Vypadlo z něj to nejdůležitější. To nás trochu děsí, protože to nás mělo ochraňovat po cestě, no a okamžitě se to projevuje, druhá smůla vystrkuje rohy.

  • 2. Smůla: Jen co zastavíme na benzince, tak zjišťuju, že jsem někde ztratil 2000 bahtů, což je prakticky to samý, co jsme utratili za opravu motorky. Ráno jsem si totiž od Tonky vzal všechnu naší hotovost (4.000 THB), protože jsem přesně nevěděl, kolik to bude stát, no a prostě jsem zbytek peněz někde ztratil. Dodneška nechápu kde, takový věci se mi fakt nestávaj. Musel jsem si zbylé 2.000 THB dát do kapsy a ty mi po cestě někde vypadly. Takže tenhle den nás už stojí 2.800,- Kč a to jsme si v podstatě nic nekoupili. No nic, v životě přijdem o víc, tak jedem dál, ale kazí mi to zbytek dne.

Takže na dálnici za městem jsme asi tak ve 2 odpoledne. Slunce praží jako blázen a nám docela začíná lézt do peněz útrata za balenou vodu, protože v tom šílenym vedru pijeme jak o život. Jako cíl jsme si vytyčili městečko Tak, což je akorát další obydlená křižovatka. Velkou část cesty jedeme po tmě, což mně osobně moc nevadí, protože jsem si v Pai koupil nové čiré brýle v kterých se dá jezdit i v noci, narozdíl od plexiskla mojí helmy. Navíc thajská dálnice je skutečně pohádka. Nicméně když dorazíme do Taku, tak na nás čeká další smůla.

  • 3. Smůla: Jezdíme po městě a hledáme levné bydlení. Viděli jsme jeden guest house už před městem, ale říkali jsme si, že seženeme něco levnějšího ve městě, kde to navíc snad bude hezčí. To se nám ale nedaří, takže se vracíme tam, odkud jsme přijeli. Jenže po cestě se dostáváme na nějakou zmatečně vypadající křižovatku, za kterou jsou vedle sebe v podstatě 4 rovnoběžné silnice a je to tam celkově dost nepřehledný, navíc hrozná tma. Vyhýbám se nějakým plastovým kuželům a jedu po té nejmíň frekventované cestě. Tonce se to nějak nezdá a trochu mi nadává, já si ale jedu svojí. Za chvíli na nás v dálce někdo mává. Docela rychle mi dochází, o co jde. Jedeme totiž po dnes vybetonované silnici, takže za sebou necháváme krásnou vyjetou jednostopu, tím hlubší, čim pomaleji jedeme abychom zastavili. Obklopí nás asi 3 thajci, jeden je uplně nepříčetnej a řiká, že zavolá policajty.. Skutečně někam volá. Policii skutečně moc nepotřebujeme. Minimálně proto, že furt nemáme povinné pojištění na motorku. V Pai nebyla pojišťovna, v Chiang Mai jsme byli zase jenom přes víkend a od pondělí jsme jen na dálnici. Nicméně jeho kolega se ho snaží trochu uklidnit, kouká na mě jako na dementa, ale asi mě trochu chápe. Situace je na můj pocit až zbytečně vyhrocená na takovou malou kolej v betonu. Na zemi leží hladítko, tak ukazuju, že to zkusím napravit. To se mi ve skutečnosti fakt nechce, protože to je asi 30 metrů. Thajec mě posílá do několika zadnicí (stejně jako Tonka) a bere mi klíčky od motorky. Další se snaží uklidnit i mě (přestože jsem v klidu) a řiká, že to bude dobrý. Nakonec mi teda vrací klíče od motorky a řve na nás, ať vypadnem. Chci mu dát 100 bahtů jako omluvu, on si je vezme, zmuchlá a hodí je po mně, aby mi zdůraznil, co si o mně myslí 🙂 Těch několik hodin na slunci vás dost vygumuje, takže mě to nijak moc netrápilo, ale mrzelo mě, co jsem svojí blbostí udělal. Na druhou stranu mohli tam líp označit, že se tam nemá jezdit.

Tonka se semnou do rána nebaví, ale pak už asi dobrý. Dopoledne vyrážíme na další 360ti kilometrovou šichtu. Po cestě se asi nic zvláštního neděje, kromě šílenýho vedra. Doslova se opekáme zaživa. Teplota vzduchu je 41°C, ale myslim si, že na tý superčerný dálnici je to ještě mnohem víc, nikde hlavně nejsou ani žádný kopečky. Prakticky od Chiang Mai až do Kambodže je to naprostá placka. Dorážíme do Saraburi, což je kousek od Bangkoku. Město vypadá mrtvě, nakonec se ukazuje, že tam je supermrtvo a my trávíme asi tak hodinu tím, že sháníme bydlení. Nakonec nacházíme docela drahý a zatuchlý hotel.

Začíná třetí den, Tonka si stěžuje, že dostala rýmu. Dnes nás čeká už “jen” asi 230km do nejbližšího kambodžského města, celou cestu se nic neděje, tedy až do doby, než nás potká další smůla:

  • 4. Smůla: To si tak jedeme a jedeme a když jsme asi 30km před hranicema, tak klasicky předjíždim další náklaďák, jako jsem to za poslední tři dny udělal asi 100x. V Thajsku se jezdí na opačný straně, takže já si jedu pruhem pro motorkáře (úplně v levo), což je jiný pruh, než kterým se běžně předjíždí (úplně v pravo), ale motorkáři všichni předjíždějí pruhem pro motorkáře, protože to je bezpečnější, minimálně proto, že proti vám nic nejede. Po těch skoro 900km jsem jel možná trochu zbytečně rychle a dotyčnému náklaďáku jsem tam vjel tak, že si mě mohl jen stěží všimnout (ale mohl, možná taky neměl zrcátka). On ale taky jel trochu zbrkle a dost rychle odbočil na nějakou stavební cestu zrovna v momentě, kdy jsme ho předjížděli na úrovni jeho přívěsu. Kdyby měla motorka trochu lepší brzdy, tak bych stihnul i zastavit, ale jelikož brzdí tak strašně málo, tak jsem to strhnul a v minimální rychlosti jsme sjeli ze silnice do jemnýho prachu, kde jsme se zastavili o hromadu hlíny a spadli na bok. Tonka byla zase na nohou dřív než já. Mně se nestalo vůbec nic. Tonka měla něco na noze, myslel jsem, že to je jen sedřená kůže, ani krev z toho netekla, ale nakonec se ukázalo, že to je spálenina o výfuk. Spálila se tak moc, že se jí ani neudělal puchýř. Motorce se taky nic nestalo, jen byla celá komplet zašpiněná od prachu, ve kterém jsme skončili. Co bylo super, že hned za námi zastavily 2 auta a řidiči se o nás hned začali starat. Já jsem se omluvil řidiči náklaďáku, protože to skutečně nebyla jeho chyba a mohli jsme jet dál. Později jsem zjistil, že jsem tam ztartil svoje dokonalý průhledný brejle na ježdění v noci, to mě opravdu mrzelo, protože takový se hrozně blbě sháněj a Tonka se semnou od tý doby na motorce trochu bojí, přestože mně ani nepřišlo, že by se něco stalo.

Hranice opravdu stojí za to. U Poipetu je nejfrekventovanější hraniční přechod mezi Thajskem a Kambodžou. Je tam taky největší blázinec a myslim si, že nejeden člověk, nebo motorka se tam dokázala protáhnout bez toho, aby si jich vůbec někdo všimnul. Potkáváme spoustu “otroků” tlačících obří plně naložené vleky nějakými věcmi. Pravděpodobně nemotorová vozidla nemusí platit nějaké poplatky, takže to tahají lidé ručně, po tom, co to přiveze náklaďák před hranice. Těch je mi opravdu líto, protože to jsou občas fakt obrovské vleky. Celník na mě dost nechápavě kouká, jak se mi podařilo se dostat do Thajska s Vietnamskou motorkou (v čemž jsme měli opravdu štěstí), kolega Polák prý na hranicích při opouštění Thajska strávil asi hodinu tím, že jim to musel složitě vysvětlovat. Tonka jde cestou pro pěší, já jedu cestou pro motorky. Potkáváme se mezi hranicemi. Potom si vyčkáme frontu na kambodžské imigračním oddělení a na radu jednoho internetového fóra přeskakujeme oddělení deklarace dovezeného zboží (motorky). Takže v podstatě nemáme žádný doklad o tom, jak jsme motorku do Kambodže dostali. Snad kvůli tomu nebudeme mít nějaký problém. Tohle je ale furt menší (a levnější) riziko, než na customs zjistit, že nás buď vůbec nepustí, nebo že budou chtít obrovský úplatek. V Poipetu nacházíme první guest house za normální cenu a jdeme spát.

 

Pro motorkáře, nebo kohokoliv, koho by to zajímalo přidávám ještě galerii thajských zatáček. Pro motorkáře je tahle země vážně ráj.

Comments

comments