Z Kampotu do přístavu v Sihanoukville vyrážíme v 11 ráno, cesta trvá tři hodiny. To, že je minivan, kterým jedeme, uplně narvaný a na přední sedačce co pár minut zvrací malá holčička, nám cestu moc nezpříjemňuje, ale ty tři hodiny to snad zvládneme. Když jsme skoro u přístavu, tak řidič najednou zahne někam k benzince, kde se na naše auto okamžitě nalepí asi 20 krvelačných (zisku-chtivých) tuk tukářů, kteří nám všichni najednou říkají, že se musíme nechat odvézt do přístavu. Řidič minivanu se chvilku tváří, že to je konečná, ale my mu celkem důrazně dáváme najevo, že máme zaplacenou cestu na ostrov a že si určitě nebudem platit ještě tuk tuk a ať nás tam laskavě doveze on. Trochu se zašklebí, pak dostane provizi od tuk-tukářů a pak nám řekne, ať si zase zalezeme, že nás teda odveze. Později jsme potkali pár lidí, co jeli minivanem s námi a vypadlo z nich, že se nechali nachytat a museli platit asi 4USD každý za cestu tuk-tukem do přístavu. No jo, lekce pro příště, kterou my už máme za sebou.
Čekáme tedy v čínské restauraci na loď, snažíme se ještě sehnat repelent, protože na ostrovech jsou prý písečné blechy a předpokládáme, že i komáři. To se nám nakonec nedaří, resp. nesehnali jsme nic, co by mělo vyšší obsah DEET a kupovat ten, co má 15%, je celkem zbytečný.
Tonka je celá nějaká ve stresu, že nestihneme loď a že nebudem mít kde sedět, takže se ve 35°C grilujeme nazačátku fronty turistů čekajících na loď. V přístavu jsou asi 3 lodě a každá jede jinam. Ptají se nás, kde na ostrově budeme bydlet, že podle toho nás pošlou na správnou loď. To my ale (narozdíl od většiny ostatních) nevíme, takže dosti ukvapeně volíme MPay Bay. Cesta lodí mi přijde celkem otravná, na spodní palubě všude cáká voda od toho, jak loď jede rychle a horní paluba se zase hrozně naklání. Po cestě zastavujeme, protože se do lodního šroubu zamotalo rybářské lano, což posádka vyřeší během asi 5ti minut a jedeme dál. Naše loď první staví na MPay Bay, kde vystupujeme my a zbytek turistů pak jede dál na druhý ostrov. Po molu se dostaneme až na pevninu a kolem nás vidíme akorát jeden jediný rezort. Ani se nechci jít zeptat na cenu, jak se bojím, kolik to bude stát. Nakonec se ubytujeme v dormitory (jeden společný pokoj pro asi 12 lidí) za 10USD za oba na noc, protože nejlevnější bungalow stojí 25USD.
Snažíme se na pláži nějak rozkoukat, ale není se čeho chytnout, tak si jdeme aspoň zaplavat. Moře je teplé a čisté. Pláž úplně bez lidí. Doplaveme k první bojce a zkoušíme se potápět. Tonku na přivítanou žahne medůza, když jí naruší její diskrétní prostor. V restauraci nám radí, že to máme počůrat, ale ani jednomu z nás se zrovna nechce, tak to nechváváme být. Menší nevýhodou tohoto ostrova je, že na něm není jediný lékař, takže když šlápnete na mořského ježka, kousne vás had, nebo si něco roztrhnete/zlomíte/spálíte, tak musíte počkat v lepším případě do večera, v horším do následujícího rána, než vás vyzvedne loď. Na ostrově taky prakticky není telefonní signál, v našem rezortu je elektřina jenom 6 hodin denně, nejsou tam žádná auta, motorky, vlastně ani cesty, nebo silnice, po kterých by mohly jezdit.
V našem rezortu se nám nijak extra nelíbí, je tam zvláštní atmosféra. Všeho všudy se tam pohybuje asi 10 lidí, ale 6 z nich jsou dobrovolníci, kteří v rezortu pracují a mají za to bydlení zadarmo. Restaurace je tam jediná, takže má celkem napálené ceny, navíc taky funguje jenom v určité hodiny a jídlo si často musíte objednat dlouho dopředu. Za to ale musíme uznat, že tam vaří naprosto výborně. V našem dormitory jsou dva lidi, co hrozně kašlou, zejména jedna mladá slečna má až nepříjemně nezdravý kašel. Po tom, co se Tonka zrovna uzdravila z tyfusu, z toho není moc nadšená. Oba hlavně nechápeme, proč tihle lidi jdou bydlet do společného pokoje s dalšími 10ti lidmi. Já jsem se teda nevyspal moc dobře. Od půlnoci do pěti do rána jsem poslouchal tuberkulózní kašel a hned jak přestal, tak mi začla kousek za hlavou něco hlodat myš a hlodala a hlodala, až jsem z toho už neusnul.
Tady už znova spát nebudu! Zavelel jsem. Po obědě tedy vyrážíme prozkoumat ostrov. Jediná cestička, co z MPay Bay vede, končí v malé rybářské vesnici. Tam se dostáváme vcelku rychle. Jenže tam je skutečný konec, dál nikam nepokračujeme. V dálce ale vidíme uprostřed moře tři postavy jdoucí naším směrem. Počkali jsme pár minut, než dorazily, vyměnili jsme pár pozdravů a zážitků a vydali se stejným směrem, odkud přišli oni. V zátoce totiž vede asi 500m cesta na opačnou stranu poloostrova, jenže během přílivu je metr pod vodní hladinou 🙂 Je to celkem srandovní, nikdy jsme tak daleko ve vodě nešli. Po asi půl hodině dorážíme do zátoky s malou pláží, kde je jediný guest house s názvem Mad Monkey, což je největší party místo na ostrově. Hudba tam údajně hraje od brzkého rána, do hodně pozdní noci. Ptáme se na bydlení, ale prý mají plno, leda bychom chtěli spát na molu. Nechceme. Dáváme si jídlo a vyrážíme dál. Vzhledem k tomu, že na ostrově ale nejsou žádné cesty, tak jdeme po pobřeží, které je plné velkých kamenů, útesů, padlých i vzrostlých stromů a naplaveného bordelu, žádná romantika prostě. Cíl naší výpravy Saracen Bay máme tak 2km daleko, ale cesta nám určitě zabírá přes 2 hodiny. Když jsme se později chlubili, kudy jsme to šli, tak na nás všichní nevěřícně koukali. Na Saracen Bay tedy dorážíme vyčerpaní, ale hrozně spokojení, protože je to tam opravdu krásný. Máme tedy okamžitě jasno, že tam chceme zůstat, ale musíme se nějakým způsobem vrátit pro věci na MPay Bay. Pěšky to určitě znovu nezvládneme. Zjišťujeme, že můžeme využít zásobovací lodi, která jezdí každý den v daný čas. Ta přijíždí až o dvě hodiny později, ale nakonec nás veze zpět na MPay Bay, kde musíme strávit ještě jednu noc, protože už není jiný způsob, jak se dostat na zpátky Saracen Bay. Jedině využít tzv. taxi loď asi za 1000,- Kč, ale na to nemáme. Na MPay Bay tedy přežijeme ještě jednu prokašlanou noc a hned druhý den ráno jedeme stejnou zásobovací lodí opačným směrem na Saracen Bay.
Na Saracen Bay jdeme od jednoho konce směrem k druhému a zůstáváme v guesthousu, který má takovou hezky postavenou “králikárnu”. Je to dvoupatrový dřevěný obdelník, kde v každém patře je asi 8 “kotců”. V každém z nich je akorát matrace, zamykací skříňka a moskytiéra. Mezi jednotlivými matracemi je jen tenká bambusová stěna. Máme rádi společnost, takže se nám tam celkem líbí, hlavně je odtamtud skvělý výhled na pláž. Nicméně noc tam stojí 13 USD, takže se jdeme odpoledne ještě projít směrem k opačnému konci pláže, jestli nenajdeme něco levnějšího. Na samotném konci pláže, kam už jsem ani já nedošel, protože bylo hrozný vedro, Tonka vykomunikovala možnost stanovat za 5USD na noc. Vzhledem k našemu rozpočtu nám asi nic jiného nezbyde. Mě se tam moc nechce, protože to je moc daleko od všeho, zejména od jídla a lidí. Taky je to i dost daleko jenom na to tam odnést naše věci. Je to tak přes půl kilometru po pláži, takže se Tonka snaží zařídit nějakou lodičku, co by nás tam odvezla. Po chvilku ale přiběhne celá nadšená z toho, že nám našla brigádu. Je to v potápěčském centru. Cedule, že tam shánějí dobrovolníky, jsem si všiml už předchozí den, když jsme se tam byli podívat, ale říkali jsme si, že když jsme na ostrově jenom na týden, tak nás asi nebudou mít jak využít. Naštěstí Tonka neměla línou hubu a zeptala se, respektive jí to Deniz (náš nový boss) sám nabídnul. Což nám dosti vytrhává trn ze zadku, protože tím pádem ušetříme hromadu peněz za bydlení a hlavně jídlo, které je na Saracen Bay šíleně předražené.
Počínaje dalším dnem tedy začínáme dobrovolničit. Tahle půjčovna má i svůj malý guest house, takže Tonka bude vařit pro hosty a já budu podržtaška slash uklízečka. Za to máme gratis jídlo a bydlení (ve stanu na zahradě, což se nakonec jeví jako mnohem lepší volba, než v pokoji pro hosty). Deniz navíc vymýšlí plán, jak nám zajistit i nějaký příjem z vaření jídla. Dokonce z toho první den i káplo pár dolarů, ale později jsme Denizovi řekli, že i tak jsme dost vděční za to, co pro nás všechno dělá a ať si ty peníze nechá. Krom bydlení a jídla máme navíc zadarmo i nápoje z lednice, výbavu na šnorchlování, kajaky a podobně. Já z toho mám ovšem největší radost zejména proto, že po 3 měsících válení se a nic nedělání máme konečně sice malou, ale aspoň nějakou disciplínu. Jednak proto, že tím, že spíme ve stanu, tak máme krásný přírodní budíček ve smyslu toho, že v 7:30 už máme ve stanu takovou saunu, že se to nedá vydržet a druhak kvuli tomu, že konečně něco “musíme”. První den jsem přetahal asi tunu bordelu, který bylo nutný vyházet z místa A do místa B, druhý den jsem odstranil další stovky kilo krámů a třetí den se mi z tý fyzický únavy dokonce přehodil režim tak, že v 8 večer už jsem byl unavenej a v 9 jsem padnul. To se mi skutečně pár let nestalo. Do toho jsme furt chodili plavat, nebo šnorchlovat, nebo si zajezdit na kajaku. K tomu všemu to místo …. Shodli jsme se, že to je suverénně nejhezčí pláž, na který jsme kdy oba byli. Bílý písek, tyrkysová voda, minimum turistů. Na týhle pláži už byly dvě restaurace s wifi, ale ta většinou stejně nefungovala a když fungovala, tak zhruba rychlostí života na ostrově. Díky guest housu v potápěčském centru jsme tam měli i super atmosféru, primárně díky tomu, že to bylo asi nejlevnější ubytování na pláži (dormitory za 7 USD za člověka), tak se tam scházeli samí super lidi. Občas jste jen tak seděli před vstupem a koukali na moře, když v tom přišli backpackers a začli si s vámi povídat, poznali jsme pár nových přátel. Třeba izraelci jsou super lidi, shodujeme se na tom, že mentalitou k sobě máme tak nějak blízko. Nebojí se dělat si srandu sami ze sebe, třeba z toho, že jsou židi. Jsme tam tedy my s Tonkou, náš boss Deniz, což je 38 letý turek, dost sympaťák, co už má taky spoustu nacestováno a Joyce, což je holka napůl z Mississipi, napůl z Colorada, která posledních pár let strávila v armádě spojených států. Ta naopak dobrovolničí na recepci.
Na Saracen Bay je život opravdu hodně easy, nikdo se nikam nehoní, protože opravdu není kam. Dokonce ani v restauraci jim nemůžete mít za zlé, že na jídlo čekáte 1,5 hodiny s odůvodněním, že “jsou moc vytíženi”, což váš mozek neumí moc pochopit, protože když se rozhlédnete, tak nikoho u stolů nevidíte, aspoň si stihnete zahrát 20 her karet. Nikdo se ani moc nestresuje, jednou jsem třeba dostal dobrý nápad, že namísto odnášení tuny dřeva, které by se stejně spálilo, bych ho mohl spálit rovnou. Tak jsem to udělal, jenže když už oheň dohoříval, tak začal hrozně kouřit a během oběda jsem tak vykouřil polovinu jednoho VIP rezortu. Přišel za mnou majitel a Deniz a řekli mi, že tohle bych neměl dělat a byli přitom oba hrozně v klidu 🙂 Víceméně i kvůli tomu jsem poznal Davida, což je australský burzovní makléř, bývalý alkoholik, kterému teď patří půlka pláže. Investuje peníze do nákupu firem se zpracováním konopí, prý se za náma přijede podívat do Prahy.
Dny ubíhají a Tonku už vaření moc nebaví, asi zejména proto, že na každou večeři musí vymyslet a objednat jídlo už ráno, protože vzhledem k tomu, že na ostrově neni jediný obchod, tak se musí dovézt z pevniny, která je vzdálená 2 hodiny zásobovací lodí z pevniny. Ta ale doráží s další dvouhodinovou tolerancí, takže někdy ve 4, někdy v 6. K tomu všemu ještě ne vždycky přiveze všechno, o co si napíšete, takže se třeba v 6 večer dozvíte, že polovina věcí na večeři vám chybí, to je pak celkem blbý.
Jednoho dne se k nám taky nastěhuje jedna mladičká česká cestovatelka. Lucka někde od Plzně. Deniz se do ní chudák hrozně zakoukal. Nevýhodou ale je, že každý, kdo na ostrov přijede, tam je průměrně tak na 2-3 dny, takže moc dlouhodobých přátel tam nenajdete. Myslím, že zejména kvuli ní Deniz jeden večer, když jsme popíjeli, vzal loď a jeli jsme se podívat na svítící plankton do tmavé zátoky. To byl opravdu zážitek, já už ho viděl párkrát dřív, třeba v Indii nebo i v Evropě, ale nikdy ani zdaleka v takové koncentraci, jako tady. To bylo fakt super, když jste skočili do vody, tak se všechno kolem vás rozsvítilo, jak kdyby kolem vás byly miliardy světlušek. Byla to neskutečná zábava na dobrou hodinu. Do toho medůzy a ryby, které šílely ze světla, takže když jste posvítili na hladinu, vyskočily z vody a začaly se řítit šílenou rychlostí k vám. To pak pookřejete nad přírodou okolo vás.
Nicméně všechno hezký jednou končí, takže my po deseti dnech na Koh Rong Samloem (z čehož 8 dní na Saracen Bay) balíme pět švestek a přemisťujeme se. Chtěli jsme jet původně do Battambangu na oslavy nového roku a cirkus, ale museli bychom se vrátit do hlavního města Phnom Penhu a odtamtud teprve do Battambangu. Což je jednak drahý a druhak úplně retardovaný. Je to asi jako byste jeli z Českých Budějovic do Brna přes Prahu, takže nakonec bereme lístek rovnou do Bangkoku, odkud nám poletí letadlo do ČR.
