Tak teda Saigoin, neboli Ho Či Minovo město po tom, co jsme vystoupili z chlazeného taxiku. Tonka značně nervní, že jsme nejeli, kam chtěla ona. Já jsem se dočetl, že Phạm Ngũ Lão je vyhlášená baťůžkářská oblast, což pro začátek potřebujem, než se trochu rozkoukáme. Najít bydlení není moc složitý, v podstatě jsme ho našli hned v první ulici, kam jsme zašli. 15$ za pokoj na noc. V porovnání s Thajskem a zvlášť s Indií to je celkem dost. Jak ale bohužel později zjišťujeme, tak ve Vietnamu zcela standartní cena. Nutno dodat že pokoj je velice čistý a dobře zařízený. Máme i klimatizaci, což jak později zjišťujeme, je ve Vietnamu prakticky všude taky celkem standart.
Tonka okamžitě padá do postele a usíná. Mě se z toho všeho cestování nakonec ani spát nechce. Navíc jsem tak happy, že jsme konečně dorazili, že samou vzrušeností bych nemohl zůstat na hotelu. Když vycházím ven, tak už je tma (asi 6 večer). Naše ulice je schovaná mezi dvěma jinými hlavními ulicemi, takže v ní je celkem klid, aspoň v porovnání s tím, co se děje za oběma rohy. Jdu ulicí Bùi Viện a snažím se nějak rozkoukat. Provoz a celkový ruch v ulici je dost šílenej. Všude motorky, auta, chodci, stánkaři. Kravál z okolních barů, smog z všudypřítomnejch motorek a aut, docela prach, hrozný vedro a dusno.
Na první pohled je to místo ne nepodobný Khao San Road v Bangkoku, což je taky taková turistická oblast, akorát Khao San je trochu čistší. Základ je ale stejnej. Mrzáci natahujou ruce, štětky roztahujou nohy a dealeři se předbíhají s tím, co všechno mi zvládnou nabídnout. Dojdu na konec ulice, otočim se na patě a jdu zase zpátky. Po cestě koupím jedny smažený nudle a lahvový pivo jménem Saigon dohromady asi za 40kč a jdu si taky odpočinout. Před usnutím si čtu ještě něco o Saigonu. Je to největší Vietnamské město s populací 8 mil lidí. Četl jsem si taky nějaké recenze na okolní hotely, protože jsme chtěli sehnat něco levnější a dočetl jsem se třeba, jak si někdo stěžoval na to, že v okolních ulicích je spousta potetovaných lidí a že se kvůli nim necítí v této oblasti bezpečně. Tomu jsem se musel opravdu zasmát, protože potetovaný lidi tu sice skutečně jsou, ale polovina z nich je zženštilá menšina emo-hipsterů nebo čeho s vytetovanýma manga obrázkama a kytičkama, kterejm přijde kůl se stavit v Saigonu v lednu na fóčko, nebo v horšim případě do mekáče. O McDonalds asi až příště, ale v jedné větě, fakt nechápu, jak tam někdo může jít (během návštěvy Vietnamu), protože na ulici je tolik skvělýho jídla, že každý ráno, když se tu vzbudím, tak první, na co myslím je, co dobrýho si můžu zase dát k snídani.
Probouzíme se s Tonkou oba kolem třetí odpoledne druhej den, vylezeme akorát někam na jídlo a jdeme zase odpočívat 🙂
Abychom celý výlet neprospali, řekli jsme si, že další den najdeme nějaký jiný (levnější) hotel. Budíme se ale zase ve 12:00 totálně vyřízení, takže jdu (stejně jako předchozí den) za recepční jí oznámit, že teda zůstaneme ještě jednu noc (protože check-out je právě ve 12:00). Jenže dneska menší zrada. Recepční mi oznamuje, že pokoj už je objednaný pro někoho jinýho a ať co nejdřív vypadnem, že ho potřebujou rychle uklidit. Jdeme tedy o ulici vedle do jinýho hotelu za stejnou cenu.
Další den děláme několikakilometrovou procházku kolem nejvyššího mrakodrapu Bitexco Financial Tower až k řece. Do toho mrakodrapu jsem se chtěl podívat už když jsem si četl o Saigonu v Praze, nicméně byla tam tak ukrutná fronta, že jsme se na to vykašlali. Navíc vstup pro jednoho je asi 220,- Kč. Přes pár stánků s jídlem a kaváren se vracíme zase na hotel. Další den musíme začít shánět motorku na naše cestování.
Za galerii se omlouvám, koupili jsme na cesty novej foťák a nebyl čas si přečíst manuál, takže prvních pár dní je vyfocených ve formátu 4:3 🙂
