Hue
Jestli jsme měli cestou do Hoi An hnusné počasí, tak cestou do Hue to bylo teda skutečný peklo. Cesta z Hoi An do Hue je 136km, ale navigace nám ukazovala asi 3 hodiny, což je celkem dost. To ale ještě ani nepočítala s tím, že jsme motorka a né auto. A motorka nemůže do tunelu, co vede pod horama, který jsou po cestě. To jsme se pochopitelně dozvěděli až před tunelem. Byla možnost to objet ale to by nám zabralo minimálně hodinu dost nepříjemný cesty přes hory, kde navíc nejspíš pršelo. Další možnost byla, nechat si naložit motorku na náklaďák a nechat se převézt přes tunel autobusem. To dohromady za motorku a dva lidi stálo asi 60kč, tak jdeme do toho. V autobuse se zakecáme s mladým vietnamcem, který na sobě má rybářské vysoké holiny a poncho. Nicméně nejde na ryby, jede na motorce do Hue a říká nám, ať se připravíme, že po cestě bude pršet. Zastavujeme tedy v prodejně rakví, kde shodou okolností prodávají i pláštěnky a obalíme se, co to jde. O chvíli později skutečně začíná pršet. Nevěřili byste, jak rychle člověk v kalhotech z bavlny na motorce promokne. Voda z předního kola mi navíc cáká přímo na plátěný boty, takže ty jsou mokrý dřív, než bych řekl: “nemám rád mokrý boty”. Později jsem přišel na způsob, jak si nacpat pravou botu mezi výfuk a převodovku a levou botu mezi motor a startér, takže krom toho, že mi na ně tolik necákalo, jsem je měl i trochu v teple. Možná to vypadalo komicky, určitě ale ne tak, jako vietnamci. Ty totiž když prší, jezdí na skůtrech zásadně v tureckém sedu, obaleni pláštěnkou přes celou motorku.
Když dorazíme do Hue, tak furt prší. Na našem hotelovém pokoji je navíc šílený vlhko. Ptám se na recepci na topení, ale recepční vypadá, že neví, co to topení je. Hledám způsob, jak vysušit aspoň boty. Jediný zdroj tepla v pokoji je elektronková televize, předpokládám, že vydává tak 50W odpadního tepla, což je dost na to, aby mi do rána vysušila jednu botu z poloviny a druhou asi ze třetiny. Když navíc vezmete svůj core i7 notebook s vysokým TDP a zaúkolujete ho, aby spočítal Ludolfovo číslo na 100 miliard desetinných míst, tak vám do rána uschnou i ponožky.
Máme hlad, tak se jdeme najíst do restaurace. Jídlo nám nechutná, tak se po cestě stavujeme ještě v kavárně, kde se nám naopak dost líbí. Dáváme si jedno normální kafe a pak kafe přes “sifon”, který má být pro 3-4 lidi. Když jsme to vypili, tak na nás barista chvíli koukal a asi nevěřil, že jsme ještě nevyletěli z kůže. Když jsme ten sifon viděli na obrázku, tak jsme si ho prostě museli dát. Jak to funguje popíšu v dílu o jídle.
Druhý den vyrážíme navštívit citadelu, kde sídlilo několik generací jednoho rodu císařů. Hue má taky bohatou minulost. Jeden čas to bylo dokonce hlavní město Vietnamu, resp. toho, co sjednotil tehdejší král. Během novoroční ofenzivy na město ale zaútočil Severní Vietnam a povraždil na 3000 civilistů. Pochopitelně Američani si nenechají nic líbit, takže město začli okamžitě bombardovat, během čehož zemřelo na dalších 10.000 lidí (více než 5800 civilistů, až 5000 severovietnamských vojáků a 668 spojeneckých vojáků, včetně 31 nezvěstných podle wiki). Krom toho zničili spoustu chrámů a památek, citadela byla bombardována taky, avšak nějak to ustála. Dnes je také na seznamu světového dědictví UNESCO.
Po prohlídce citadely kupujeme pláštěnky a vyrážíme směrem k Vinh Moc tunnels, které jsou dalších 100km. Doject tam nestihneme, protože jedeme po otřesné silnici a fouká hrozný vítr, takže zastavujeme pár kilometrů před cílem v guest house. Jak se později dozvídám z GPS loggeru, tak jsme zastavili prakticky přesně (asi o 200 metrů dál) na 17.té rovnoběžce, což je rovnoběžka, která pomyslně rozdělovala Severní a Jižní Vietnam. Opět si užíváme šílenou karaoke party, kde jsou všichni úplně na šrot ožralí, tak jdeme co nejrychleji spát.