Tak tedy Laos, nebo chcete-li správně Laoská lidově demokratická (takže komunistická) republika, v minulosti známý jako “Království milionu slonů a bílého slunečníku” je jediný vnitrozemský stát JV Asie, asi třikrát větší než Česká republika, avšak počet obyvatel je pouze necelých 7 milionů.
Laos je horský stát, zhruba jen 4% rozlohy jsou vhodná k zemědělskému obdělávání, zbytek jsou prostě skalnaté hory. GPS mi asi po 300km v Laosu ukazuje, že jsme za tu dobu nastoupali a naklesali převýšení kolem 3km, to znamená 3.000 metrů svisle nahoru a pak zase svisle dolu. Některá stoupání jsou fakt hodně strmá a naše přeložená motorka s tím občas má co dělat. Poprvé od začátku výletu už jsem během stoupání musel dokonce zařadit i jedničku, jinak bychom to nevyjeli, ale i tak jsme měli přední kolo ve vzduchu :)). Naopak, když jedeme dolu, tak musíme ject co nejpomaleji, abychom mohli brzdit motorem na nízký převodový stupeň, jinak by se nám upekly brzdy. Navíc v porovnání s Vietnamem má Laos mnohem, ale mnohem horší silnice. Silnice ve Vietnamu bych přirovnal zhruba tak k těm českým, místy byly i mnohem lepší. Nicméně silnice v hornatých částech Laosu jsou peklo. Pokud je na nich asfalt, tak je to v celku úspěch, co je ale ještě horší, než štěrková, nebo hliněná cesta je, když máte kousek asfaltu a pak hned kousek hlíny. Nějak si nedovedu vysvětlit proč, nebo jak se to stalo, ale nejednou jsme zažili, že jsme jeli třeba 10km stylem 200 metrů asfaltu, 200 metrů výmolů v hlíně. To je doslova na palici, za chvilku z toho začnete suveréně bláznit. Pak se třeba stane výjimka, že je 500 metrů asfaltu, takže si řeknete “paráda, teď už to pojede”, rozjedete se na 50km/h a v první zatáčce zase asfalt chybí a místo něj tam jsou 40cm hluboký výmoly, na kterých se div nezabijete. Co je ale zase příjemná změna, je provoz. Jezdí tu zhruba stejný množství aut, jako motorek. Auta jsou prakticky všechny různé druhy 4×4 terénních aut a většina motorek jsou různé polo-automatické skůtry, ale je jich tu skutečně tak desetina toho, co bylo ve Vietnamu. Jednou jsem se musel fakt zasmát, když jsme přijeli z vedlejší silnice na křižovatku a na hlavní silnici jela jen jedna motorka. Takže jsme jí hezky pustili a pak jsme jeli my. Ve Vietnamu by na takové křižovatce proti vám jelo 200 motorek z obou směrů, ale vy byste se tam stejně museli nějak vecpat, jinak byste se jednoduše nikdy nedočkali.
Hned po tom, co po překročení hranic dosrkáme instantní polívku a 0.64l lahev piva BeerLao (dá se pít, ale ta láhev je zbytečně velká, zlatej půllitr) vyrážíme do nejbližšího města, kde budeme moct přespat, což je, jak už jsme se předem dozvěděli, Viang Xai vzdálený asi 60km od hranic. Co jsme tenkrát ještě nevěděli je fakt, jak otřesná silnice tam povede. Těch 60km jsme jeli určitě minimálně 3 hodiny.
No, značně unavení po celém dnu na motorce dorážíme do Viang Xai, kde potkáváme dva kluky (američana a angličana), které jsme viděli už na hranicích, cestují taky na motorkách, každý má svoji. Trochu se s nima zakecáme a nakonec s nima jdeme na večeři a strávíme zbytek večera. Jdeme na jídlo do první restaurace, co potkáváme a tam nás celkem nemile překvapují ceny jídla. Jsou zhruba tak stejné, jako by byly v ČR, ale oproti Vietnamu je to celkem šok, protože tam je jídlo tak 2-3x levnější. Nejdřív jsme mysleli, že jsme jen narazili na blbou hospodu, ale později se dozvídáme, že to je tak všude. Může za to hlavně dobrý kurz Laoského kipu, který byl ještě asi před 3ma lety za polovinu.
Druhý den vstáváme pozdě a je nám to jedno, protože konečně nikam nespěcháme. Posledních asi 14 dní bylo dost hektických, protože jsme se potřebovali dostat na sever Vietnamu na hraniční přechod dřív, než nám vyprší víza a měli jsme teda celkem dost co dělat, abychom to stihli. Takže bereme mapu a vymýšlíme, kam dál pojedeme. Tonka volí Planinu džbánů u města Phonsavan, což je ostatně jediná zajímavá věc v dosahu. Krom hor je severní část Laosu celkem turisticky nevykrytá. Bavíme se o tom s klukama a ty se rozhodují, že tam pojedou taky. Vyrazili asi jenom hodinu před náma, nicméně jsme je už nikdy neviděli. Do Phonsavan je to z Viang Xai asi 280km, ale silnice je stejně debilní, jako byla ta, co vedla z hraničního přechod. Hodinu ořed setměnín zastavujemem uprostřed divočiny, za sebou máme necelých 100km, ale dál už se nám fakt nechce. V divočině guest housy neexistujou, takže nám nezbývá, než postavit stan. Byla to dobrá volba, jak jsme tam v pustině uprostřed ničeho neměli co dělat, tak jsme brzo usnuli, to znamená, že jsme se i brzo vzbudili a druhý den jsme pohodlně dorazili do Phonsavan ještě za světla.
Ačkoliv je cestování po horách a špatných silnicích vážně ubíjející, tak jedno se tomu musí nechat, neskutečně krásný výhledy. Když jsem asi po desátý zastavoval, abych si vyfotil hory, tak jsem si řek, že už na to kašlu, protože takhle bychom nikam nedojeli. Každopádně zhruba každých 30km jsme přejížděli hřeben jiného pohoří a viděli jsme fakt parádní panoramata 🙂
V horách, kterými jsme projížděli na cestě do Phonsavan, žijí lidé horských etnik, kterých je v Laosu několik a tvoří poměrně velkou část populace. Nejpočetnějším etnikem jsou Hmongové, kteří pocházejí původem z Číny, dnes je však lze nalézt také v Thajsku a Laosu. Co jsme tak během cesty viděli, jsou to lidé velmi chudí, místní krajina jim totiž nedovoluje příliš obdělávat půdu, jako tomu je v nížinách. Jejich vesnice jsou tvořené výhradně dřevěnými domy na kůlech, nesmí chybět řada tkalcovských strojů, u kterých sedí ženy a vyrábí na nich hlavně asi svoje sukně, které tvoří součást jejich tradičního oděvu. Muži sukně nenosí, ale za to je často vidíte s puškou přes rameno, jak se chystají na lov. Těžko říct, jak to mají tito horalové se vzděláním, nevypadalo to, že by měly ve vesnicích školy.
Ještě by tu byl jeden rozdíl vůči Vietnamu. Ve Vietnamu prakticky kamkoliv jsme přijeli, tak na nás lidé (především děti) mávali a vítali nás radostným “hello”, ale v Laosu na vás koukají tak nějak divně, že pořádně nevíte, co si o vás tak můžou myslet. Budem to muset zjistit 🙂
