Tak, po třech dnech, během kterých jsme ujeli přes 900km po rozžhavených thajských dálnicích, jsme v Kambodže. Ráno po tom, co jsme se ubytovali, se Tonka probouzí nemocná, má rýmu. Jako první varování, že to asi nebude jen rýmá nám mělo přijít to, že jednou vyplivla krvavý hlen. Víc si ale nijak nestěžovala, tak jsme to neřešili a zůstali jsme v Poi Petu ještě jeden den, že se vyleží. Stejně nemáme kam pospíchat, protože Kambodža je poslední stát, který navštěvujeme a máme měsíc času. Poi Pet není moc hezké město. Je tam hodně cítit vliv množství zboží, které se přes něj přepravuje z a do Thajska. Je to spíš jen takový skladiště, než město, blízko hranic je pár kasín a bordelů pro thajce, protože u nich jsou kasína zakázaný. Jako jedinou zajímavou věc bych asi uvedl to vedro. Každý den je přes 40°C ve stínu. Jednou bylo i 43, ale na předpovědi počasí psali, že pocitově je to spíš 47. Vzduch se tam prostě nehne a spolu v kombinaci s totálním suchem to tvoří fakt nepředstavitelnou výheň. Bydlíme v pokoji bez klimatizace (není zdravá a spotřebovává hrozný množství energie, navíc pokoj s klimatizací stojí víc peněz), takže v pokoji máme v noci kolem 35°C. Co si v Poi Petu ale užíváme je jídlo, skvělá restaurace s rozumnými cenami, co máme přímo před hotelem (zase uděláme díl o jídle na konci naší cesty).
Budíme se další den a Tonce furt není dobře. Kupujeme teploměr v lékárně za 25 Kč a zjišťujeme, že Tonka má trochu teplotu. Nicméně vyrážíme do Siem Reapu, protože v Poi Petu nás stejně nic nezachrání. Cesta je super, asi 130km, kdy po cestě potkáme asi tak tři zatáčky a jedno město. Akorát to vedro, když jedete, tak je to peklo, ale když zastavíte, tak je to ještě mnohem horší :))
Je neděle večer a my se jdeme ubytovat do Garden Village guest housu, který nám doporučil Mezkalito (díky Endru! Máme pro tebe jejich tričko). Nejdřív se mi tam nechce zůstávat, protože za pokoj chtějí 10 USD a oba víme, že se dá bydlet i za 5, ale když nám z recepce ukazují bazén a bar, tak nakonec říkám, že teda aspoň jednu noc zůstanem (to jsme ještě nevěděli, že tam budeme týden). Ještě než se stihneme zabydlet, tak se zakecáme s párečkem, co jde okolo našeho pokoje a oba se hrozně diví, že jsme dostali zrovna ten pokoj, ve kterém jsme, protože ten samý den ráno se z něj jiný backpacker odstěhoval kvůli tomu, že ho brutálně napadly štěnice. Paráda, říme si, to nám ještě scházelo. Jdeme teda hned pořádně prolézt matrace s tím, že kdybychom jen na jedinou narazili, tak se hned odstěhujeme. Zjišťuju, že moje matrace je úplně nová a Tonky minimálně bez štěnic, tak nakonec zůstáváme.
- 5. Smůla (snad poslední): Tonka má už čtvrtý den rýmu a teplota jí vyrostla na 38, tak kývne na to, že druhý den půjdeme k doktorovi. Jeden ze zaměstnanců guest house s námi za dva dolary jede až do nemocnice, kde se nám ještě snaží nějak vykomunikovat, aby si nás někdo všímal. Personál nemocnice je nakonec dost přátelský a umí trochu anglicky, takže Tonka během pěti minut vyplazuje jazyk na doktora a během další půl hodiny už ví diagnózu z krevních testů, které říkají břišní tyfus. Tonka je z toho trochu zdrcená, zejména proto, že na břišní tyfus jsme se nechávali očkovat v roce 2014 kdy nám řekli, že po třech letech se doporučuje přeočkování. Co nám ale neřekli je to, že účinnost vakcíny je asi 80% a v třetím roce ještě klesá. Když už takovou nemoc dostanete, tak si o ní něco zjistíte. Například to, že během deseti let ( 1994 – 2004 ) bylo v ČR hospitalizováno dohromady 6 lidí s břišním tyfem a že touto nemocí onemocní zhruba jeden z 25.000 turistů. Tomu se teda dá říkat smůla.
Naštěstí v JV Asii je tahle nemoc celkem běžná, proto jí doktor hned odhalil a mohla se začít léčit hned v tomhle prvním stádiu. I tak to ale znamená 3 dny na kapačkách a potom týden antibiotik. Naštěstí Tonka nemusí v nemocnici zůstávat přes noc. Dostává tedy svojí první várku kapaček a jedeme zpátky. Rušíme tedy všechny plány, co máme a soustředíme se jen na to, aby Tonka byla zdravá. Což spočívá v několikadenním válení se na našem guest house, kde je to nakonec docela příjemný. Je tam bazén a restaurace s barem, která má otevřeno non-stop. To mi dost vyhovuje, protože během toho, co Tonka spí, tak já můžu pracovat, nebo psát blog, nebo si jít zaběhat, případně zaplavat. Baví mě to, že můžu celou noc sedět u bazénu něco datlovat a kolem mě se furt točí mladý lidi užívající si života. Po pěti dnech už mě to teda tolik nebaví, ale furt nemůžu říct, že bych se nudil. Já se nikdy nenudím, hlavně že Tonka bude zase zdravá. Jediný, co nám na guest house občas vadí je to vedro zase. V Siem Reap je opět každej den kolem 40°C a my jsme v nejvyšším patře hned pod střechou, kde je přes den fakt hrozný vedro.
Siem Reap je pochopitelně známý zejména kvůli komplexu chrámů z nichž nejznámější je Angkor Wat zapsaný v seznamu UNESCO. Jeden den se chceme jet podívat na západ slunce a nějakým omylem se dostaneme do placené části (kterou jsme nezaplatili) chrámů. Západ slunce jsme sice nestihli, ale prohlídka to byla i tak super. Další den jsme vyrazili asi v půl šestý ráno, že se podíváme naopak na východ slunce, ale krom toho, že bylo zrovna pod mrakem, tak nás tam ani nechtěli pustit bez lístků (2x 20$). Lístky jsme si nechtěli kupovat, protože jsme věděli, že tam stejně nebudeme dlouho (protože je Tonka nemocná). Nakonec jsme se tam nějak prokličkovali zadní cestou přes džungli i s motorkou. Přímo do chrámu Angkor Watu jsme se nedostali, protože tam znova kontrolovali lístky, ale aspoň jsme se tam trochu projeli. Asi za půl hodiny jsme ale stejně jeli zase zpět. Takže to, kvuli čemu 99% turistů do Siem Reap přijede jsme moc neviděli. Mě to zas tak netrápí, ale vím, že Tonka je z toho smutná. Siem Reap jako město je stejné party place jako zbytek Kambodže. Když jdete na noční market, tak musíte utíkat před dealerama a pasákama. Chodil jsem tam skoro každý den pro jídlo a každý den na tom stejném místě se mě ptal ten samý člověk, jestli něco nechci, doufal jsem, že si mě už začne pamatovat, nezačal…
V Siem Reapu jsme každopádně ale udělali dvě důležitý věci:
- Sehnali, napsali a odeslali jsme asi 55 pohledů. Konečně! 🙂
- Napsali, vytisknuli a vylepili inzerát na motorku. Plánovali jsme, že jí začneme prodávat v Siem Reap, pak v Phnom Penhu a nakonec v Kampotu, kde už jí prodat musíme, protože na ostrovy bychom se s ní nedostali. Vylepili jsme tedy jenom jeden z těch dvaceti, co jsem vytisknul, protože dřív, než jsme jich vylepili zbytek, tak se mi někdo ozval na email. Trvalo to teda ještě následující dva dny a dost ukecávání, ale nakonec jsme jí po 7300 najetých kilometrech prodali. Ačkoliv jsme na ní prodělali asi 350$, tak toho nelituju, hned z několika důvodů:
- Byla to Honda Win v nejlepšim stavu jaký jsme za celou cestu viděli (tedy plus pro naše pohodlí a pravděpodobně peněženku kvůli ceně oprav).
- Za autobusy, taxíky a tuktuky bychom nechali mnohem víc peněz.
- Mohli jsme ject kdy jsme chtěli, kam jsme chtěli. Mohli jsme zastavit na jídlo, když jsme měli hlad a vyrazit dál, až jsme měli chuť.
- Mohli jsme skipnout Phnom Penh, kam se mi moc nechtělo a vyrazit rovnou na jih Kambodže do Kampotu a následně na ostrovy.
- Cesta do Kampotu by nám na motorce trvala 3 dny, ale autobusem to zvládneme za 13 hodin.
Hned jak dostávám peníze do ruky, tak běžím pro jízdenky do Kampotu a ještě tu noc odjíždíme. Konečně! 🙂
